Jejich hlas je nenahraditelný, říká o zvonech Martin Kořenář

Mělník – Nejradši ze všeho má Martin Kořenář hlas zvonů v Lužci nad Vltavou, které díky mělnickým zvoníkům zpívají každou první sobotu v měsíci.

„Jakmile ten provaz dostanete do ruky, už se ho jen tak nepustíte,” říká jeden z deseti mělnických zvoníků Martin Kořenář, který své milované zvony prezentoval i v krajském kole psychologické olympiády v Nymburce. Reprezentoval tam Soukromou střední zdravotnickou školu Mělník, kde druhým rokem studuje. A jeho perfektně zpracovaná přednáška od poroty získala krásné druhé místo. „Martinovo téma všechny doslova fascinovalo. Myslím, že Mělník bude mít díky němu letos mnohem větší návštěvnost,” chválí svého studenta učitelka Táňa Lukešová, která má v mělnické zdravotnické škole psychologickou olympiádu každoročně na starosti.

Martin Kořenář svou prezentaci nazval Hlas zvonu, hlas lidu. Perfektně se tak nejen názvem, ale samozřejmě i obsahem hodila do letošního tématu soutěže – Jak si navzájem porozumět. „Když jsem nad tématem před časem přemýšlel, řekl jsem si, že právě zvony jsou už stovky let komunikačním nástrojem,” připomněl Mělničan, kterému bude za pár týdnů osmnáct let. Porotě a ostatním divákům v nymburské střední zdravotnické škole, kde se psychologická olympiáda odehrála, nejmladší a nejlehčí mělnický zvoník například vysvětlil, jaké jsou typy zvonění. Většina z nich tak po jeho čtvrthodince pozná, kdy zvoní umíráček, kdy zvony vyzývají 
k účasti na nedělní mši nebo kdy jen oznamují správný čas. Svou prezentaci o zvonech pak doplnil autentickým záznamem jejich hlubokých hlasů. Úspěch v soutěži student druhého ročníku trochu předvídal. „Tušil jsem, že to bude originální téma, které by mohlo zaujmout. Dá se tak říct, že jsem dobrý výsledek čekal, věřil jsem tomu,” přiznává Martin.

Na nejvyšším místěC240-004_Jejich hlas je nenahraditelný říká o zvonech Martin Kořenář_PVC

Jak se mladík, jehož vrstevníci většinou vysedávají u počítačů, k prastarému řemeslu vlastně dostal? Přes svého otce. „Taťka pracuje v mělnickém podzemí, kam jednou vzal svého kamaráda – zvoníka. A ten ho zase na oplátku přivedl do věže. Dá se říct, že taťka svého kamaráda dostal na nejnižší místo ve městě a on jeho zase na to nejvyšší,” vysvětluje s úsměvem Martin Kořenář, který svého otce do věže chrámu svatých Petra a Pavla před pěti lety doprovodil. A od té doby patří do party mělnických zvoníků. Když stál poprvé vedle houpajícího se zvonu, jehož srdce začalo bít, bylo jasno. Stal se novým zvoníkem. „Je to krásný pocit, když se kolem vás houpe ten obrovský zvon, je to opravdu neskutečný zážitek. Nejdříve jsem z toho měl trochu strach, ale když mi dali do ruky provaz, vyzkoušel jsem si to a už jsem u toho zůstal,” vzpomíná na první minuty ve zvonici mělnické dominanty.

Chce to cvik

Zvonění prý ale není jen pouhé tahání za provaz. „Když pochopíte princip, pak je to celkem snadné. Jde hlavně o správný styl zvonění, není to ani tak o síle, i když samozřejmě je také trochu potřeba. Každý zvon má jiný hlas a na každý se také trochu jinak zvoní,” popisuje budoucí zdravotník a dodává, že jsou menší zvony, na jejichž rozhoupání stačí jen jeden člověk, ale výjimkou nejsou ani velikány, které musí obsluhovat čtyři lidé. Takový je podle Martina v Roudnici nad Labem nebo v pražské katedrále svatého Víta.

Desítka mělnických zvoníků se schází několikrát týdně. V úterý a v pátek zvoní u mělnického kostela Kapucínů, v neděli pak u evangelického kostela a ve věži chrámu svatých Petra a Pavla. „Je ideální, když se nás sejde víc. Ve věži chrámu svatých Petra a Pavla je zapotřebí nejméně tří lidí. Většinou se scházíme tak v pěti, šesti,” poznamenává zvoník, který neschází téměř u žádného zvonění.

Zvoní i v okolí

Zvoníci z Mělníka obsluhují zvony nejen ve městě, ale i v jeho okolí. Dokonce čas od času vyrazí na Železnobrodsko, kde slouží bývalý mělnický farář Jan Jucha. „Je to výjimečný člověk, moc rádi za ním jezdíme. Seznamuje nás s okolím Železného Brodu, s vesničkami. Objíždíme zvonice, kde případně můžeme přiložit i ruku k dílu, pokud je potřeba.”

Nejradši ze všeho má Martin Kořenář hlas zvonů v Lužci nad Vltavou, které díky mělnickým zvoníkům zpívají do okolí každou první sobotu v měsíci. „Jsou tam tři zvony, můžeme ale zatím zvonit jen na dva z nich. Ten souzvuk je opravdu neskutečný. Velkému zvonu, který rozezníváme vždy ve dvou, dáváme občas sólo. Má nádherný zvuk,” říká nadšeně nejmladší mělnický zvoník. Zvony se Martinu Kořenáři opravdu vryly pod kůži. Zvuk žádného z nich si nechce nechat ujít. „Když jsme někde s rodinou na výletě a procházíme se po památkách, vždycky říkám, že chci stát u kostela, abych si ty zvony mohl poslechnout,” doplňuje sympatický mladík, s jehož životem zůstanou zvony zřejmě už navždy pevně svázány.

Autor textu a ilustrace: Jiří Říha

 (zdroj: Mělnický deník http:/www.denik.cz, 10. březen 2015)

 

 

Vážený čtenáři, děkujeme Vám za Vás komentář.

%d blogerům se to líbí: