Pražští zvoníci svatovítští

Pasov – „Zvon je něco, co člověk vlastně nepotřebuje k holému žití. Je čímsi navíc, čímsi vyšším, a právě tím si mne podmaňuje. Zvon je prostředníkem mezi bohem a člověkem,” říká Rudolf Perner IV. ze slavného zvonařského rodu.

Snad i proto zvon vzniká rukou člověka, z jeho znalostí, dovedností i pokory. “Spojuji se zvony něco, co pro svůj život vlastně také nutně potřebuji – víru v něco vyššího než v lidi,” dodává Rudolf Perner IV. Také u Pernerů v Pasově je to v podstatě stejné jako když od roku 1772 sídlili v Budějovicích v Kněžské ulici. Později přesídlili pod Dobrou Vodu, tam, kde je dnes fitcentrum. Rodina Rudolfa v pořadí tehdy druhého se uchýlila do Pasova, když po válce museli nuceně z Čech odejít. V pátek to v bývalé cihelně na pasovském Hacklbergu vypadalo jako v manufaktuře z dob dávno minulých. Holé trámové stropy, uprostřed obrovská šamotová pec, formy na zvony různě velké a v různé fázi rozpracování, na zemi kovové tyče, v rohu míchačka hlíny, všude prach. V peci se taví bronz v poměru mědi a cínu zpočátku devět ku jedné, ale postupně se přihazuje další cín až do optimálního poměru 78:22. Chlapík na lešení do pece přihazuje polena suchého dřeva. To hoří nejčistěji, vyvíjí nejrovnoměrnější teplo a spotřebovává maximum kyslíku. To je třeba, aby se nevytvořily zbytkové oxidy, které by narušily kvalitu tavby. Přihazované porce dřevěného uhlí taveninu dále čistí a udržují její teplotu. Bublající bronzové jezero zbavují příměsí i přihazované kousíčky sloučenin fosforu. Nečistoty čas od času shrnují taviči z povrchu ocelovými hrably, občas některý zamíchá žhavou hmotu smrkovým kmenem, protože popel z něj se drží na hladině a lze jej snadno odstranit. Pak chlapi v ohnivzdorných oblecích zaujímají postavení. Kněží z Bukurešti, pro jejichž farnost se dnes lijí tři ze třinácti zvonů série, pronášejí modlitby. Rudolf Perner IV. říká tradiční formulku „Ve jménu božím, lijme”. Předák proráží hrotem dlouhé tyče zavěšené na řetězu ústí pece. A už se z ní hrne bronzová láva horká kolem 1200 stupňů. Proudí kanálky v ušlapané podlaze haly, připomínajícími myší chodbičky. Těsně předtím z nich pomocníci vybrali doutnající dřevěné uhlí, kterým je předehřívali. Dočista vyfoukávají kanálky tlakovým vzduchem, načež lidé v hale rázem vypadají jako předpotopní dělníci. I vlasy dostávají stejnou patinu, šaty nasávají štiplavý kouř. Proudy „lávy” tečou k prvním z hliněných forem zvonů zakopaných v zemi. Obsluha výpusti svou „zátkou” na tyči občas otvor uzavře, na pokyn šéfa firmy muži popoženou „zlenivělou” taveninu v kanálech. Když kontrolní otvor v koruně formy ukáže, že je plná, taviči otevřou další hrázky v kanálcích a lití pokračuje k dalším zvonům. Správně by se v tu dobu diváci neměli moc pohybovat, protože otřesy půdy by mohly poškodit hliněnou formu zvonů pod povrchem a horká slitina z nich uniknout. Všichni také děj sledují téměř nehnutě. V hale je stále horší vzduch a teplota stoupá – při lití se nesmí větrat. Je hotovo, přítomní zpívají tradiční  zvonařskou píseň a v bizarním prostředí to působí až teatrálně. Asi hodinu bronz ve formách tuhne, pak několik týdnů chladne. Teprve poté je možné formy vykopat ze země, zbavit hliněných obalů – a poslechnout si zvuk nově ulitého zvonu po prvním poklepu Rudolfa Pernera, jeho Stvořitele. A ten přiznává, že je to pro něho vždycky napětí. A i přesto, že zvonů ulijí za rok taky třeba tři sta nebo jako vloni již jen 150.

Krajan

Shodou okolností právě před dvaceti lety skládal Rudolf Perner IV. jako 24letý na stejném místě svůj první mistrovský úkol – lil dva zvony pro sv. Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech, s váhou 715 a 680 kg. Když se byl předtím podívat do zvonice Vojtěcha na způsob konstrukce trámoví, zajel také k někdejšímu rodinnému sídlu v Budějovicích pod Dobrou Vodou. Podle dobové kresby arkýře poznal okno dědečkovy pracovny. S jakými pocity? Co on jako mladý člověk říkal tehdejším obavám části české veřejnosti o možných snahách odsunutých Němců vrátit se na někdejší majetky? Mladý zvonař tehdy odpověděl: „Těžká odpověď, tím spíš, že to pro mne není vlastně žádná otázka. Podle mne je důležité, aby národní společenství, národy, měly pevné hranice a jistoty jejich nedotknutelnosti. Tak vnímám hranice i já s vědomím, že mám možnost v normálních podmínkách je kdykoliv překročit, rozvíjet s lidmi na druhé straně přirozené vztahy. Necítit to takto, nevěřit v trvalost tohoto, asi bych zvony pro Budějovice nedělal.” A dodal, že svými zvony pro toto město uzavřel kruh – odtud jeho rodina odešla, tady byly přerušeny všechny kontakty, a sem se teď vracejí zvony jako poslové, jako symbol. A kdy lidstvo přestane zvony potřebovat? „Až ztratí naději,” odpověděl tehdy dědic firmy. Stejný zvonař po dvaceti letech začátkem letošního roku oznámil, že více než 400letou tradici rodinné firmy v létě zastaví. Podnik prý už není dlouhodobě rentabilní. Důvodem menší poptávky je podle něho dlouhá životnost zvonů, poválečná potřeba byla v zásadě pokryta, je velká konkurence. Do léta dokončí objednané zakázky, pak se chtějí věnovat servisu. Po dohodě se spolupracovníky prý budou hledat dobré řešení. Nejedná se o insolvenci, ale o svobodné podnikatelské rozhodnutí, které padlo po dlouhém rozmýšlení, ujistil. „Trhalo mi to srdce, ale bylo by lehkomyslné dávat v sázku existenci celého podniku, kdybych chtěl dlouhou tradici udržovat za každou cenu,” říká otec dvou kluků a holčičky, které poslednímu velkému lití přihlížejí s maminkou. Po tátovi už tohle výjimečné řemeslo nepřevezmou. Ale kdo ví. Třeba ještě není všem zvonařům z rodu Pernerů odzvoněno. A lidstvo třeba ještě naději úplně neztratilo…