Mimořádné zvonění v katedrále sv. Víta ve středu 24. června 2015.               

Nejvýznamnější postavou vedle Ježíše Krista a Marie Magdalské byl bezesporu Jan Křtitel. Jan je mnohdy považován za pouhého poustevníka či proroka, který se setkal u řeky Jordán s Ježíšem, pokřtil jej a pak byl záhy popraven králem Herodem.

Svatý Jan Křtitel (Saint John the Baptist) se narodil postarším rodičům (Zachariáši a Alžbětě). Toto narození zvěstoval archanděl Gabriel Zachariášovi, ten mu ale nevěřil, a proto oněměl až do provedení obřízky Jana Křtitele.

Jan Křtitel, Bartolomeo Veneto (1470-1531), olejomalba na plátně.

Jako mladý odešel Jan do pouště, kde se připravil na své budoucí povolání. V poušti se živil medem divokých včel, kobylkami a kořínky rostlin. Ve věku 30 let se stal kazatelem, aby připravoval lidi na příchod Vykupitele. Svým příkladným a asketickým životem se stal velmi populární, proto za ním přicházelo mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu; takto pokřtil i Ježíše Krista. V jednom ze svých kázání odsoudil i Héróda Antipu za zavržení manželky a sňatek se ženou jeho vlastního bratra. Héródés ho za tuto kritiku nechal uvěznit. Jeho žena řekla své dceři Salomé, ať si přeje Janovu hlavu, což se brzy poté stalo – Heródés Salomé vyhověl a Jana Křtitele nechal stít.

Janův životopis, který prezentuje Flavius Josephus, je mírně odlišný: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, jehož vnějším znamením je křest. Herodes ho nechá zabít v pevnosti Machairús, protože se obává, že by mohl podnítit povstání.

Narození Jana Křtitele církev slaví 24. června a stětí 29. srpna. Stal se patronem křižáckého řádu johanitů – později nazývaných maltézští rytíři, a proto i patronem Malty a tamní katedrály v městě La Valetta, dále Burgundska, Provence a slezského města Wroclaw. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky, zpěváky atd. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl, dlouhé neupravené vlasy a plnovous. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je pálení tzv. svatojánských ohňů.

Jan Křtitel, Leonardo da Vinci (1452–1519), olejomalba ze sbírky Ludvíka XIV. na dřevěném podkladu (69 × 57 cm) vznikla kolem roku 1515, je umístěna v pařížském Musée du Louvre.

Hlava Jana Křtitele sťatá na příkaz krále Heroda Antipy byla uložena a uctívána v kapli byzantských císařů v Konstantinopoli, odkud ji údajně v roce 1203 uloupili účastníci 4. křížové výpravy. Jako dar ji pak dostal francouzský král Ludvík IX. Svatý, který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v Paříži. Z této relikvie byly oddělovány částečky jako dary evropským panovníkům. Podle jiné legendy se dostala do Sýrie a byla později přenesena do umajjovské mešity v syrském Damašku.

V Čechách byl Jan Křtitel uctíván od konce 10. století, stal se patronem mnoha kostelů, řádových chrámů benediktinů v Ostrově u Davle a u sv. Jana pod Skalou, benediktinek v Teplicích (a města Teplice), také kláštera cisterciáků v Oseku u Duchcova, kde byl chován relikviář s paží sv. Jana (dnes považován za nezvěstný). Další paže byla uctívána ve Svatovítském pokladu v Praze. Dřevěné relikviáře ve tvaru uťaté hlavy na talíři byly uctívány na různých místech, jeden příklad se dochoval ve sbírce Národního muzea v Praze. Stříbrné poprsí sv. Jana Křtitele z pražské zlatnické dílny doby gotické je vystaveno v klášteře cisterciaček v lužickém St. Mariensternu. Některé ostatky svatého Jana Křtitele jsou uloženy v relikviáři svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou.

Svatovítští zvoníci a zvonířky oslaví slavnost sv. Jana Křtitele samostatným pětiminutovým vyzváněním stejnojmenného zvonu – Jana Křtitele. Poté se přidají i další katedrální zvony a budou zvát účastníky na bohoslužbu – podrobnější rozpis mimořádného zvonění k výše uvedenému svátku naleznete ZDE.

(zpracováno s využitím otevřených a agenturních zdrojů a vlastního archivu, ilustrace – Wikimedia Commons/vlastní archiv, CC-BY-NC-SA)