Mimořádné zvonění v katedrále sv. Víta na Zelený čtvrtek 13. duben 2017 večer.

Večerní mše (Missa vespertina in cena Domini) se koná ve všech farních kostelech jako připomínka poslední Ježíšovy večeře, ustanovení eucharistie a ustanovení kněžské služby. Římský ritus umožňuje zařadit mytí nohou podle Ježíšova příkladu.

Poslední večeře Páně. Simon Ushakov (1626–1686), ikona z roku 1685 má rozměry 44 x 61 cm a je umístěna ve městě Sergiev nedaleko Moskvy.

Večerní obřad vyjadřuje dvě hlavní události: Ježíšovu večeři na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy a ustanovuje tajemství eucharistie. Zároveň je zrazen od Jidáše. Druhou událostí je Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě. Po mši se koná adorace, někde jen krátká, často však celou noc, kdy věřící chtějí být s trpícím Ježíšem a rozjímat o tom, jak velká je Jeho láska k nám a co všechno obětuje, aby nás zachránil před věčnou smrtí. Eucharistie se přenáší ze svatostánku na jiné místo – většinou do boční lodi, která je vyzdobena květinami a má připomínat Getsemanskou zahradu (na Pražském hradě je to pak kostel Všech Svatých).

Jako výraz smutku při zpěvu Gloria naposledy zvoní zvony, které zazní opět až při velikonoční vigilii na oslavu Ježíšova vítězství nad smrtí. V lidové tradici se říká, že „zvony odlétají do Říma„.

Poslední večeře znamená důležitou událost ze života Ježíše Krista, který den před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční slavnost Pesach. Při této večeři, která je vylíčena v evangeliích, jim rozděloval chléb a víno jako „své tělo a svou krev“ a přikázal jim, aby to opakovali na jeho památku. Tak vzniklo křesťanské slavení a svátost eucharistie.

Ježíš a jeho učedníci se ten den sešli k večeři. Připravili pečeného beránka, jak bylo o svátku zvykem. Ježíš při večeři řekl, že mezi nimi sedí jeden, který ho zradí. Učedníci se dívali jeden na druhého a každý se obával, jestli nemá na mysli právě jeho. Pak Ježíš všem podal kousek chleba, který nazval svým tělem, a dal napít vína, které nazval svou krví. Od té doby si lidé chlebem a vínem připomínají jejich poslední společnou večeři a učení, které Ježíš lidem předával.

Mytí nohou (latinsky pedilavium nebo také mandatum – podle antifony Mandatum novum) je křesťanský obřad připomínající událost, k níž podle Nového zákona došlo při Poslední večeři Páně. Provádí je biskup nebo kněz jako součást mše na Zelený čtvrtek.

„Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“

Ježíš Kristus umývá nohy svým učedníkům. Giotto di Bondone (1267–1337), Freska z počátku 14. století je v kapli rodiny Scrovegni (Cappella degli Scrovegni) nedaleko Padovy (Benátsko, severní Itálie).

Pro Svatovítské zvoníky a zvonířky je večerní zvonění na mši, a hlavně při úvodním Gloria, při kterém symbolicky zvony odletí do Říma, vždy neobyčejným zážitkem na který se těší celý rok. Podrobnější rozpis mimořádného zvonění k výše uvedenému svátku naleznete ZDE.

 (zpracováno s využitím otevřených a agenturních zdrojů a vlastního archivu, ilustrace – Wikimedia Commons/vlastní archiv, CC-BY-NC-SA)