Zvonil jsem na Liberty Bell

250_002_Zvonil jsem na Liberty Bell_PVClV sobotu jsem byl v Disneyworldu. Já vím, neználkové z Česká asi kroutí hlavami a nechápou, proč se jezdím dívat na Mickey Mouse. Jenže to je to – jsou to neználkové. Disney rozšířil své tematické parky nejen o safari a futuristické oblasti, ale tak, aby pomáhaly i v oblasti vzdělávání populace. Spočívá to na ideji, že když se něco nacpe teenagerům do těch jejich tupejch hlav populárním způsobem, že toho tam utkví víc než ze školy. A tím pádem mají v Disneyworldu i místo zvané Liberty Square, věnované historii Spojených států a stojí tam, mimo jiného, i kopie radnice ve Philadelphii a je v ní zajímavé museum zvané Thé Hall of Presidents a na náměstí před radnici stojí historický Liberty Bell. Tedy kopie. Pokud vím, tak tahle kopie je buď jediná nebo jedna ze dvou, protože si pamatuji, že jeden Liberty Bell stával na schodech Treasury Department Building na východní straně Bílého domu a originál by měl být ve Philadelphii. Ono se řekne kopie, ale Američani berou tenhle kopírovací business smrtelně vážně – v Hall of Presidents jsou ve vstupní hale portréty všech prezidentů a u každého je přišroubovaná malá měděná cedulka pravící, že kopie byla pořízena s autorizací Bílého domu a historicky certifikována Smithsonian s použitím National Geographic Society technologie. A i ten zvon byl takto bezpečně certifikovaný – jen tak tam stál a zvonit se na něj nedalo, protože tenhle zvon není houpací a dingdong, kladivo, srdce zvonu, co uvnitř visí, jen tak viselo a žádný provázek od něho nevedl. Oni taky nenechají nikoho zvonit, nebo ne každého vandráka. To je taky záležitost, která se tu v Americe bere strašně moc vážně – a hlavně tady na Jihu – Jih, to je ta pravá Amerika. Vezměte si třeba vlajku Spojených států. Vlaje úplně všude – v žádné jiné zemi na světě neuvidíte tolik dobrovolně vyvěšených státních zástav jako v Americe – „dobrovolně“ zdůrazňují proto, abych odlišil vyvěšování praporů náklaďáky komunálních služeb v komunistických a postkomunistický zemích. A tak si tam ta vlajka Spojených státu vlaje a plápolá vyvěšena obyčejnými lidmi a nenařízena žádným výborem či komisi – a večer se musí sundat. A teď to přijde: při sundávání vlajky se vlajka nesmí dotknout země, musí se složit předepsaným způsobem do takových pravoúhlých trojúhelníku a pak se ten trojúhelník dá pod levou paží – nikoliv pravou a odpochoduje se. Sundávat vlajku taky nesmí každý vandrák, tento úkol je dáván téměř výhradně osobám, které “been in service” a ještě tam hraje roli rank a seniority. U nás to dělává Fred Jeffers. Fred byl v Air Force a říká že byl “crew member”, že byl kicker. Kicker je není žádný fotbalista, ale ten co vykopává (odtud to označení) palety ze zásobami zezadu z rampy z letadla, když je třeba nějaký air-drop. Nikdo to nezpochybňuje, je možné, že dostal svůj ribbon za fifty bombing runs za shazování palet s konzervama MRE (Meal Ready to Eat). Dneska je všechno možné – když může být Clinton Commander in Chief, proč ne? I když jsem nebyl ani kicker, ani jsem “bombs away!” jedinou bombu, tak zazvonit mne nechali. Přišla strážná ženská s pistolí a walkie-talkie a vytáhla jasně nepoužívaný řemen s takovou smyčkou na konci a ten nasadila na ten malý konický váleček pod tou bambulí, teď když jsem to viděl, už je mi jasné, že je to konické, tedy nahoře užší, proto, aby řemen nepadal, ale naopak tam dobře držel. Podala mi řemen a začala salutovat. Mírně jsem se rozkročil a zapřel svých 6’7″ a 330 lbs, protože jsem čekal odpor, že to bude nějaká váha, poněvadž ten zvon je obrovský. Odpor byl minimální, co mne ale překvapilo, byl ten zvuk a jeho síla. Vibrace toho zvuku zněly vzduchem ještě aspoň minutu potom. To snad ani nebyl zvuk – to byl HLAS! Byl to hlas, který rozezněl uši i duši. Bylo to něco, nad čím člověk chvíli přemýšlel. Strážná, která salutovala celou tu dobu, zase připažila, cukla řemenem, ten spadl, smotala ho do ruličky a odpochodovala. A to bylo všechno. Pak jsem šli do The Hall of Presidents. Tam zase mají takové filmové historické show o historii Spojených států běžící na 7 plátnech – něco ve stylu, co Spielberg dělal na nový rok 2000 a promítali to na schodech Lincoln Memorial – možná jste to viděli v televizi, pokud jste se nedívali na Mrazíka. Je to takový polokruhový kinosál asi tak pro tisíc lidí, nabito, natřískáno. A skončil asi 30 minutový film a promítací plátno se zvedlo a objevilo se jeviště, kde byly rozestavěny figuríny všech amerických presidentů – od Washingtona až po Clintona a někteří z nich měli krátký projev – pokud byl k dispozici originální hlas. Bylo to jako Madame Tussaud Museum šmrncnuté Disneyem – protože ty figuríny se hýbaly, byla to Disneyho animatronics-technika, takže když tam měl i Clinton krátký projev, tak nejenže zněl jeho pravý hlas, ale i otvíral ústa a dělal grimasy a hýbal rukama jako to on dělává normálně. Panoptikum ad ultimo. Předtím ovšem nám všechny presidenty řádně představili, jak třeba “prezident George Washington!!!” a figurína George Washingtona pokynula rukou a kývla hlavou. Tisíc lidí na to hledělo s otevřenýma hubama a neříkalo nic, ale když došlo na Reagana a ozvalo se “prezident Ronald Reagan” tak se v sále, zírajícím na pohyblivé voskové figuríny ozval okamžitý potlesk, což se nestalo ani předtím ani potom. Potlesk to byl dostatečně silný a dlouhý, že už jsme představení Bushe ani neslyšeli. Pak už jsem na to s otevřenou hubou zíral i já a tím pádem splynul s davem. A pak už byl konec. Celé show i s filmem trvalo asi hodinu. Vylezl jsem z hlediště zpátky na Liberty Square a zdálo se mi, že ten zvon pořád ještě zní…

Ross Hedvicek, USA
 (zdroj: http://www.cs-magazin.com , 1. května 2000)
%d blogerům se to líbí: