Ve středu 29. července 2015 uplynulo 150 let od narození ukrajinského řeckokatolického patriarchy Andreje Šeptyckého, který stál u zrodu unionistických sjezdů na Velehradě na počátku minulého století. Papež František na začátku letošního léta významně posunul kupředu proces beatifikace tohoto významného duchovního tím, že podepsal dekret o jeho hrdinských ctnostech a prohlásil jej za Ctihodného.

Andrej Šeptyckyj (ukrajinsky Андрéй Шепти́цький; 29. července 1865, Lvov (Halič) – 1. listopadu 1944 Lvov (Ukrajina)) byl ukrajinský řeckokatolický duchovní a baziliánský mnich, od roku 1901 až do své smrti archieparcha a metropolita haličský a lvovský, hlava ukrajinské řeckokatolické církve. Je považován za jednoho z největších metropolitů v celé historii této církve a v současné době probíhá proces jeho blahořečení.

Metropolita Šeptyckyj byl zastáncem dialogu křesťanského východu a západu a velice aktivně působil v ekumenické oblasti. V roce 1907 předsedal I. unionistickému kongresu, jehož byl také hlavním organizátorem. Cyrilometodějských poutí se účastnil pravidelně a chtěl posílit význam Velehradu pro slovanské národy. Vystupoval však proti tomu (stejně jako mnozí další iniciátoři unionistického hnutí), aby duchovní ideu unionismu infiltrovaly proruské panslavistické tendence, které byly koncem 19. století tomuto prostředí vlastní. Kongres se konal 25.-27. 7. na Velehradě a byl reakcí na situaci Slovanů nejen ve střední Evropě, ale i na Ukrajině. Sešli se zde Poláci, Rusíni, Rusové, Chorvati, Slovinci a Slováci. Unionistická setkání byla svého druhu velmi významnou událostí, jíž se účastnili vysocí církevní hodnostáři a vzdělanci z řady zemí. Díky jejich angažovanosti se počet účastníků postupně rozšiřoval a výrazně stoupal. Je třeba zajímavé, že popud ke vzniku Akademie velehradské zabývající se studiem východních církví nedal příslušník „domácí“ elity, nýbrž Slovinec František Grivec. Průběh unionistických kongresů se zájmem sledovali i ruští pravoslavní teologové. Oceňovali, že se zde vytváří prostor k přátelskému setkání.

Účelem kongresů bylo vytvořit prostor pro spolupráci mnoha různých, dosud roztříštěných aktivit, nabídnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a nestranně studovat sporné otázky, vyměňovat si informace a názory, odstraňovat vzájemné předsudky v duchu přízně a pokoje, společně se modlit, a tak napomoci k překonání rozdělení církví. Kongresy se neomezovaly jen na setkání odborníků, naopak byly přístupné všem zájemcům z řad duchovenstva i laiků.

Před první světovou válkou proběhly ještě dva unionistické kongresy – v roce 1909 a 1911. Dalšímu pokračování učinila přítrž Velká válka. Východní liturgie, která byla jedním ze středobodů tohoto hnutí, se však na Velehradě udržela. Válečná situace totiž způsobila, že se na Moravě ocitli jako exulanti mnozí řeckokatoličtí kněží, kteří uprchli před frontou.

V roce 1913 pozval Šeptyckyj na Ukrajinu redemptoristy. Veškerou vahou své osobnosti vzdoroval polonizační politice druhé polské republiky a jejím snahám násilně zkonvertovat řecké katolíky na římské katolíky, snažil se dosáhnout porozumění mezi různými etniky a psal rozličná díla na téma spirituality a sociálních otázek. Udržoval kontakty s představiteli západní církve, současně se ale stavěl proti snahám meziválečného Polska o konverzi věřících byzantského ritu z Haliče k latinskému obřadu. Za nacistického tažení do Sovětského svazu metropolita Šeptyckyj skrýval stovky Židů ve svém paláci a řeckokatolických klášterech. 21. listopadu 1942 vydal pastýřský list „Nezabiješ!“ (orig. Не убий!), ve kterém odsoudil nacistická zvěrstva. V té době tajně svým nástupnictvím pověřil další přední osobnost ukrajinské řeckokatolické církve, pozdějšího kardinála Josipa Slipého, který strávil 18 let ve stalinských koncentračních táborech, než byl na intervenci svatého Jana XXIII. propuštěn.

Snaha dosáhnout jeho prohlášení Spravedlivým mezi národy však byla dosud navzdory úsilí jím zachráněných Židů neúspěšná, což je odůvodňováno tím, že na počátku německého vpádu se stavěl k Němcům vstřícně, protože původně je považoval za civilizovanější než bolševiky a doufal, že umožní Ukrajincům utvořit vlastní stát.

„Jsme bratři a sestry jedné rodiny, jsme jak ty kameny a cihly, které společně tvoří pevnou stavbu, jejímž stavitelem je ruka našeho Spasitele, chrám Boží chvály, chrám katolické církve. Základním kamenem je sám Ježíš Kristus. Na Petrově skále stojí stavba naší církve, veliký Lev XIII. je naším Otcem, jeho stolec je středem naší jednoty. Držme se věrně víry, držme se Petrovy skály, buďme věrni sobě. Věrni našemu Bohu.“

Řeckokatolický archieparcha Andrej Šeptyckyj, metropolita lvovský na I. velehradském unionistickém kongresu (1907)

„Velehradské kongresy jsou dnes obviňovány, že nebyly dost ekumenické, že byly příliš unijní. Doba ovšem byla jiná a v církvi byla ještě jiná atmosféra. Ale i to, že se u nás razilo slovo unionismus, odpovídá skryté touze všech, aby výsledkem dialogu byla jednota a že ta jednota je jednota tradic, tak aby všechny rostly spolu a navzájem se doplňovaly. Předá-li dnešní Evropa toto poselství neevropskému světu, není překonaná, ale kulminuje svůj historický úkol.“

T. Špidlík (citováno z ŠPIDLÍK, T., AMBROS, P., Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: Vybrané otázky cyrilometodějské tradice. Bibliografie 1990–2011, Olomouc 2011, s. 30-31).

Pražští zvoníci svatovítští věnovali vzpomínku 150. výročí narození Andreje Šeptyckého na svém mimořádném setkání – blíže viz ZDE.