Masopust – karneval

Masopust (lidově ostatky, fašank, voračky, voráčí, končiny či obecně karneval) je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou. Ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna), má pevné datum, tak jeho konec na Popeleční středu je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopust vychází především z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodností božstva jako je Bakchus.

V původním smyslu jde o „opuštění masa“ (slovo karneval pochází nejspíš z italského carne levare, „dát pryč maso“). Masopust pak představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý jsou zvány ostatky, končiny, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.

V současném slova smyslu je však význam karnevalu obecný a nevázaný na určité období. Jde o taneční zábavy, hýření, lidové zábavy v maskách, maškarní bály. Nejznámějším tanečním karnevalem ve světě je ovšem karneval v Rio de Janeiru.

Etymologie slova karneval

Slovo „karneval“ může pocházet z:

  • Carrus navalis – starořímský odkaz na Bakcha, boha plodů a vína
  • ze staré toskánštiny: carnovale
  • z italštiny: carnem levare („maso pryč“), znamená splnění církevního přikázání tím, že po Popeleční středě nebude požíváno maso
  • podobně z francouzštiny: caramantran (caréme entrant).
  • výklad na základě latinských slov carni vale (“sbohem masu”) vznikl zřejmě druhotně zpětnou etymologizací

Masopustní období

Masopustní období, ve většině Evropy nazývané karneval, v Německu Fasching, nebo fašank na Slovensku ale také v některých oblastech České republiky, je část roku nacházející se v době od Tří králů do masopustního úterý. Jedná se o období, které je velmi bujaré, plné veselosti, zábav a bezstarostnosti, kdy výjimečně neplatí žádné předpisy a pravidla. Tato doba je také chápána jako jakýsi antipůst, kdy si lidé mohou dopřávat hojnost v jídle, která bývá znázorněna především pojídáním tučného masa nebo koblih. Také se v této době nejčastěji konají svatby. Masopust je v podobném stylu prožíván v celé Evropě a ve značné části především křesťanského světa. Charakteristickými znaky masopustu bývají atributy plodnosti, protože zvyky, které se v tomto období odehrávají, mají zajistit dobrou úrodu. Také se však jedná o dobu, kdy mezi nás, živé, vstupují naši zemřelí předkové. Ve své podstatě stojí masopust na pomezí pohanských a křesťanských zvyků, kdy na jedné straně se řídí vegetačním cyklem roku a zajišťuje dobrou úrodu a na druhé straně pak představuje období mezi křesťanskými půsty – tedy po Vánocích a před velikonočním postním obdobím. Pro oslavy masopustu jsou typické masky, průvody, obchůzky, obyčeje vykonávané dle přesně stanoveného scénáře a magické praktiky založené na principu kontaktní magie. V českém prostředí se nejčastěji slaví tři poslední dny masopustu: neděle, pondělí a úterý, nazývané též jako končiny nebo ostatky.

Historický vývoj Masopustu

Ve starověku se původně řídil začátek nového roku dle vegetačního cyklu přírody a příchod nového roku se shodoval s příchodem jara v měsíci březnu. Takovýto roční cyklus dodnes připomínají římské bakchanálie, které nesou své jméno podle římského boha a patrona vinné révy a hodování Bakcha. Analogickými oslavami k bakchanáliím byly také například luperkálie nebo saturnálie. Tyto oslavy příchodu nového roku později přešly také do civilního řádu roku jako oslavy předjaří a přetavily se v oslavy masopustů, karnevalů nebo fašanků.

Rej masek, který je s masopustem neodmyslitelně spojen, vychází tedy z tradic předkřesťanských pohanských obřadů, přičemž některé rysy pocházejí z antiky, jiné jsou spíše keltské. Na tyto zvyky později navazuje církev s přesvědčením, že co nelze potlačit, je nutné převzít a přizpůsobit. V lokalitě Čech a Moravy máme o masopustu písemné záznamy již ze 13. století, kde je zmiňováno, že se jednalo o zábavu především lidovou, ale zároveň víme, že ve středověku docházelo také k pokusům o liturgické vyjádření tohoto svátku. V tomto období také čeští mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se během masopustu konaly. Nepodařilo se jim však tuto tradici narušit, vzhledem k tomu, že se jednalo o oslavy, kterých se účastnil každý – od nejchudších až po panovníka.

Od 18. století máme zmínky o tom, že v období masopustu se začaly konat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Ještě před první světovou válkou se s tímto svátkem pojily nejčastěji masopustní obchůzky s maškarami, které v této době nalezneme ve většině okresů v Čechách (např. kromě Benešova, Chomutova, Tachova…), na Moravě i ve Slezsku. A také po první světové válce se tento svátek slaví v podstatě v nezměněné podobě. Po druhé světové válce je pak tradice Masopustu také téměř nezměněná – v některých lokalitách však zaniká a v jiných se zase objevuje jako tradice nová. Nově se objevuje především v oblastech s novým osídlením, kde často dochází k zavádění nových tradic, svátků a společenských událostí.

Během socialismu se svátek, na rozdíl od některých jiných, vyhýbá potírání ze strany režimu, díky tomu, že se nejedná primárně o svátek náboženský. Přesto se vládnoucí režim snaží zavádět především své vlastní svátky. Od konce 50. let také začínají vznikat folklórní skupiny, které působí většinou pod místními národními výbory a organizují mimo jiné také masopustní oslavy. Je logické, že pokud si ještě do té doby Masopust dokázal uchovat svůj magický charakter spojený s úrodou a plodností, s kolektivizací zemědělství a hospodářství tento původní účel nadobro ztrácí. V některých oblastech se však tradice Masopustu dokáže udržet díky tomu, že se původní funkční význam přetaví ve význam jiný – společenský a ekonomický.

Po roce 1989 se začíná pořádat například Mezinárodní masopustní festival v Praze a současně se velkému zájmu těší také Žižkovský masopust. V současné době se Masopust začíná znovuobjevovat na vesnicích a ve městech, kde dříve neměl příliš zakořeněnou tradici a lidem poskytuje především jisté oddychnutí od každodenního života a možnost satirického vyjádření současných problematických otázek. Z Masopustu, jehož primárním významem byla funkce zemědělská, se staly oslavy, které jsou postavené na funkci společenské a kulturní.

Masopustní tradice

Přesto, že masopustní období trvá od 7. ledna do masopustního úterý, v českém prostředí se zachovala především tradice slavit poslední tři dny, také nazývané jako končiny nebo ostatky.

Svůj tradiční scénář má však také poslední čtvrtek v masopustním období, nazývaný jako tučný čtvrtek neboli tučňák. V tento den se konají hlavní přípravy na masopust v podobě zabijačky a pojídá se tradiční pokrm knedlo-zelo-vepřo. Tyto praktiky mají svůj základ v pověrách, které říkají, že na tučný čtvrtek má člověk pít a jíst co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Začátek hlavní masopustní zábavy se pak koná na masopustní neděli. Tento den se organizují taneční zábavy a hodování. Charakteristickými pro tento den byly tzv. jalové hody, které pořádaly zpravidla ženy. Ty zaplatily hospodu a muzikanty a pořádaly zábavu samy pro sebe.

Během masopustního pondělí se v zábavě a tanci pokračuje. Tento den se nejčastěji koná tzv. mužovský bál, na nějž však nemá přístup svobodná chasa. Tradičním zvykem na tomto bále je vyskakování při tanci, které spočívá v představách, že jak vysoko selka při tanci vyskočí, tak vysoko jí poroste obilí (nebo také len nebo konopí).

Vyvrcholení masopustu představuje masopustní úterý. Pro tento den jsou charakteristické průvody maškar, masopustní divadelní představení a obchůzky po domech. Během obchůzek se nesmí vynechat žádný dům z vesnice a mladí muži obíhají před každým z domů kolečko. Samotná obchůzka má vždy svůj daný řád a rozdíly na základě místních tradic. Tento den také nastává vrchol masopustního obřadu, a to loučení se s masopustem. To bývá znázorňované průvodem s márami, na nichž je uložen masopust, představován figurínou nebo živou postavou. Masopust je také někdy symbolizován basou nebo se objevuje v podobě nejbujařejší masky, většinou kobyly. Před celou vesnicí se pak koná soud, na němž je masopust odsouzen a veřejně popraven. Na masopustní úterý večer nakonec probíhá taneční zábava, která trvá pouze do půlnoci a někdy bývá ukončena právě pochováním basy. Ráno na popeleční středu se pak všichni odebírají do kostela pro popelec a zahajují tím postní období.

Masopustní masky

Přestrojování jako takové v sobě nese pozůstatky již starého pohanského kultu. Nejčastěji se v této praktice objevuje tzv. magie podobnosti, kdy například přestrojování za zvířata nabitá největší silou, má zajistit přenos této síly na člověka. Nejčastějšími maskami v rámci masopustu jsou proto medvěd nebo kůň.

Původně měly masopustní masky především zoomorfní charakter a až postupem času některé získaly lidskou (antropomorfní) podobu. Během obřadu připadají maskám také různé role, například na základě hierarchického rozdělení. Typickým příkladem může být maska hejtmana, jako vůdčí postava, pod níž slouží další hodnosti jako kaprál nebo tancmajstr. Další významnou maskou je například střapatá maska s cepem, tzv. caperda. V masopustním průvodu se dále objevují masky, které mají za úkol vybírat naturálie – moučka, žitnej a další. Největší význam ze všech však nese maska medvěda, která symbolizuje plodnost. Medvěd během obchůzek tančí s hospodyněmi a tím jim má zajistit dobrou úrodu. Mezi další symboly plodnosti patří masky ženicha, nevěsty nebo cikánky s kočárkem a mužskou plodivou sílu znázorňují masky kozy, koně, kohouta nebo čápa. Pokud se v masopustním průvodu objevují ženské masky, jsou jimi ženy většinou karikovány v podobě starých žen, cikánek nebo svobodných matek. Kromě jiných se během masopustu setkáme také s maskami šašků nebo tzv. židů. V tomto případě se však pravděpodobně jedná o zkomoleninu ze staroslovanského slova “dziady” neboli dědové, předci.

Masopust na seznamu kulturního dědictví

Český masopust je od roku 2010 také zapsaný na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO a to konkrétně masopustní obchůzky a masky na Hlinecku ve Východních Čechách – v obcích Studnice, Vortová, Hlinsko (vsi HamryBlatno spadající dnes do registru města Hlinsko) a Veselý Kopec.

V této oblasti se na masopust za masky oblékají muži a chlapci, přičemž červené masky příslušejí mladým chlapcům a černé masky ženatým mužům. Typické pro masopust na Hlinecku jsou také obchůzky a rituální tance čtyř mužů u domu, kteří tančí kolečko. Na závěr se koná shozením čepice poprava masopusta.


(zpracováno s využitím otevřených zdrojů a vlastního archivu, Wikisofia-  J.Krupková – Výroční obyčeje a zvyky (Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012, CC-BY-NC-SA))

Vážený čtenáři, děkujeme Vám za Vás komentář.

%d blogerům se to líbí: