Nejradši mám Ježíše – zvonířka od Svatého Víta

Nejradši mám Ježíše

Zvonířka od Svatého Víta Jana Hajdúková o tom, jak je zvonění dobré na záda a proč letos na Velikonoce nejslavnější zvon Zikmund nezazní.

Poslední neděli před Velikonoce­mi minutu před polednem odstar­tovala sólo na zvon Josef. Přesně ve 12.00 se k ní přidali další zvoní­ci a zvonířky, kteří rozhoupali zbývající tři zvo­ny v jižní věži svatovítského chrámu: největšího Václava, Jana Křtitele a Dominika.

Šestadvacetiletá Jana Hajdúková, absolventka demografie na pražské Vysoké škole ekonomic­ké, zvoní teprve něco málo přes tři roky. V civil­ním životě pracuje v obchodním řetězci Tesco jako manažerka plánování zásob a vedle rozeznívání zvonů na Hradě také trénuje gymnasti­ku v Sokole.

 

Teď o Velikonocích si vy zvoníci a zvonířky odpočinete, že?

Ano, protože zvony nám odletí do Říma. Jinak pravidelně zvoníme každou neděli, k tomu navíc ještě mimořádná zvonění, takže jedi­ná pauza je tahle – od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty.

Na Zelený čtvrtek se ještě zvoní?

Zvoní se dopoledne při eucharistické slavnos­ti Missa chrismatis a před večerní liturgií a na samém jejím začátku na památku Večeře Páně.

Kdy se potom zvoní poprvé?

Až v sobotu večer při velikonoční vigilii, kdy je to spojené s vnášením světla do katedrály. Je to opravdu už za tmy, protože před kated­rálou se po půl deváté večer z hořícího ohně zapálí velikonoční svíce, paškál, který se poté nese dovnitř. Zvonění proběhne zhruba za dal­ší hodinu při chvalozpěvu Gloria.

Jak dlouho trvá to první zvonění poté, co se zvony vrátí z Říma?

Po knězově zvolání „Sláva na výsostech Bohu” se rozezní asi na tři minuty všechny zvony katedrály, jejich „duše” se tak symbolicky vra­cejí z Říma.

Běžné nedělní zvonění trvá patnáct minut, je to tak?

Ráno trvá patnáct minut, v poledne šestnáct, protože se začíná za minutu dvanáct a končí se ve čtvrt. Při mimořádných událostech ale bývá zvonění delší. Například kolem svatojanských slavností, když jde průvod z Hradu na Karlův most. V tom případě dopředu nevíme, jak dlou­ho budeme zvonit, protože čekáme, než prů­vod dojde „do cíle”. Dlouhé bylo také zvonění za pana Havla.

To bylo v den jeho pohřbu?

Ano, v den pohřbu. Tenkrát se čekalo, než všichni státníci dojdou do katedrály. A zvoni­lo se i na Zikmunda, to si prý všichni zvoníci hodně prověřili fyzickou kondici. Tenkrát jsem u toho nebyla, ale stačilo mi to z vyprávění. Půl hodiny se zvonilo určitě. Já takový „rekord” ještě nemám.

Máte z těch čtyř zvonů, na které se v poledne zvoní, přidělený nějaký konkrétní?

Není to tak, že by každý měl svůj pevně daný zvon nebo pevně dané lano, ale každý má samozřejmě oblíbenější zvony nebo ty, u kterých se střídá častěji. Dneska jsem se třeba vystřídala u dvou: Josefa a Dominika.

Na největšího Václava už jste zvonila?

Zvonila jsem už na všechny zvony, tedy i na Václava, ale mám k němu respekt, takže se mu raději vyhýbám.

A který je váš oblíbenec?

Nejradši mám Ježíše, to je ten nejmenší zvon, který zvoní jen ráno, v poledne nikoli. I když je malý, je celkem zrádný, takže ostatní se k němu moc nemají.

V čem je zrádný?

Právě tím, že je malý. Kvůli tomu je trochu nevyzpytatelný, je těžší zvolit tu správnou sílu, ale právě to mám na něm ráda.

Jak dlouho už u Svatého Víta zvoníte?

Teď je to tři roky a pár dní.

Potřebuje člověk nějakou průpravu nebo trénink?

Tohle je věc, která se špatně trénuje, učit se je možné jedině za pochodu, ale důležité je odhodlání, nadšení, cit a vytrvalost.

A svaly?

Svaly nějaké taky, ale já jich moc nemám. Důležitá je technika. Sice vypadá, že je ke zvonění potřeba hlavně síla, což jsem si dřív myslela taky, ale záleží hodně na cviku, švihu, je dobré znát daný zvon a vědět, jak reaguje. Každý je jinak veliký, každý má jiné lano a každý má jiný kmit, takže je potřeba se na každý naučit.

Jak jste se ke zvonění dostala?

Přes tátu, který zvoní už jedenáctým rokem. Dřív jsem se chodila dívat – hlavně na Vánoce a občas i mimo svátky. Před třemi lety a pár dny mi zvoníci nabídli, jestli nechci přijít pomoct. Asi usoudili, že už bych to mohla zkusit, že už mě znají dost dobře. Párkrát jsem tedy přišla, půjčili mi lano – a už mi to zůstalo.

Na kterém zvonu jste začínala?

Na Marii, to je druhý nejmenší zvon.

A jak vám to šlo?

Ze začátku úplně zoufale.

Jak se pozná, že zvon zní zoufale?

Ten zvon ani tak zoufale nezní, ale vy si u toho připadáte zoufale, protože nevíte, jaká je jeho síla. Chytnete lano – a najednou vás vytáh­ne nahoru, takže vám dojde, že něco asi není dobře. Ten první pocit je nezapomenutelný, ale cítíte zodpovědnost, strach a časem se to prostě musí srovnat. Když člověk začne zvonit, je v tak­zvaném tovaryšském stavu, který trvá dva roky. Během toho by měl vyzkoušet všechny zvony. Na každý z nich by měl zvonit celkem desetkrát. Když přijde poprvé, někdo mu zvon rozhoupe, půjčí mu lano a poradí mu: víc síly, míň síly… Pak se postupně učí a dvě poslední zvonění už by měla probíhat samostatně – to znamená, že tovaryš si ten zvon sám rozhoupe, sám celou dobu zvoní a sám ho i zastaví.

Existují nějaká pravidla nebo návod na to, jak zvonit? Jaké rady vám dávali starší zvoníci?

První věc je určitě respektovat zvony a respekto­vat zkušenější zvoníky. Každý rád udělí nějakou radu: „Tady pod tím zvonem si stoupni sem, dej do toho víc švihu, teď trochu víc zaber…” Když chytíte lano poprvé, nevíte, jak na to, a snaží­te se do toho dát co nejvíc síly. Je tedy dobré, když vás trochu nasměrují, trochu posunou. A vedle zvonění je důležité i to, jak zvon zasta­vit, protože každý reaguje jinak, je potřeba ho chytit jinak. Dneska jsem zastavovala Domini­ka a pěkně jsem tam lítala.

Říkáte, že na síle úplně nezáleží, ale po patnácti minutách jste všichni dost zadýchaní. Rozcvičujete se nějak, nebo jdete rovnou na věc?

Ne, ne, máme přece ten prvotní výstup na věž, jdeme rovnou na to. Občas si jen protáhnu záda. Ale na druhou stranu, ty zvony dokážou bolavá záda napravit. Dřív jsem mívala trochu problémy se zády, což bylo způsobené částečně gymnastikou, ale od té doby, co chodím pravi­delně zvonit, mi nic není. Nejlepší na to je zvon Zikmund, protože na ten se zvoní tak, že člo­věk jde do hodně hlubokého předklonu, oprav­du se zvonu pokloní, a tím se krásně protáhnou celá záda.

Co vás na zvonění baví, že jste u toho zůstala?

Hodně těžko se to popisuje, je to nesrovnatelné s čímkoli jiným. V určitém smyslu vám zvoně­ní dodá energii. Vyhovuje mi taky kolektiv, který tady máme. A navíc je neuvěřitelně hezký pocit dělat radost lidem, kteří poslouchají katedrální zvony, za kterými vidí nás a naši „práci”.

Kolik je u svátého Víta zvoníků?

Aktivních nás je třiadvacet. Je potřeba mít dostatek lidí, protože ne každou neděli to všem vyjde, občas máte také jiný program. Aby nás bylo rozumně a abychom všechno v neděli ráno obsáhli, je nás potřeba osm. Samozřejmě čím víc lidí, tím lip.

Kolik je z toho žen?

Dneska jsme zvonily čtyři a celkově je zvonířek jedenáct.

Jak dlouho ještě budete zvonit?

Doufám, že dlouho, pokud mi v tom nic nebu­de bránit. Hranicí je, jestli člověk vůbec vyjde těch 197 schodů do věže. Jednomu kolego­vi nedávno bylo jednasedmdesát, a to se zvo­něním začal ještě později než já. Je to ale velký sportovec a běžec. Většina zvoníků a zvonířek je obecně ve velmi dobré fyzické kondici.

Stává se, že při zvonění pukne zvonu srdce, nebo je to jen pověra?

Stává se to, naposledy v roce 2002 zvonu Zik­mund. Znám to jen z vyprávění, ale prý se ozva­la taková zvláštní rána – Zikmund je opravdu veliký a dává hluboké, uctivé rány, jenže najed­nou se ozval podivný zvuk, srdce se někde nad půlkou rozlomilo a proletělo skrz podlahu.

To nevěští nic dobrého, že?

Právě u Zikmunda to nevěští nic dobrého. Říká se, že pokud se s ním něco stane, bude na tom národ špatně. Ale berte to s rezervou, lidé mají rádi legendy…

Na Zikmunda jste zvonila?

Párkrát mi ho půjčili. Je to mimořádná událost, rozeznívá se jen o Vánocích, o Velikonocích, pří­padně o dalších velkých svátcích.

Takže teď o Velikonocích se zase rozezvoní?

Letos se bohužel nerozezní, protože se po tři­nácti letech objevily pochybnosti o kvalitě nového srdce z roku 2002. Teď má tedy zvon Zikmund takovou malou zdravotní pauzu. Ale když zvoní, je to velká sláva a pro mě to byla čest, když mi na Velikonoce před dvěma lety prvně nabídli, že ho vůbec můžu zvonit. To byl krásný pocit.

Jak si máme tu zdravotní pauzu vysvětlit? Co nám věští?

To je jenom pauza, aby nabral kondici, nic špat­ného v tom není.

 

Nejradši mám Ježíše


 

Text: Vladan Šír

Foto: Michal Sváček

Lidové noviny – páteční příloha 25. březen 2016


 

Vážený čtenáři, děkujeme Vám za Vás komentář.

%d blogerům se to líbí: