Advent je přípravou na oslavy narození Ježíše Krista. Začíná první adventní nedělí, která připadá vždy na čtvrtou neděli před 25. prosincem. V tomto období do našich životů prolíná řada duchovních i lidových tradic a zvyků. Advent (z lat. advent/adventus = příchod) je začátkem liturgického roku. Trvá čtyři týdny a končí 25. prosincem. Jedná se o dobu radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, rozjímání a dobročinnosti. V minulosti byl advent zároveň obdobím půstu, během něhož byly zakázány zábavy, svatby a hodování.

V západní tradici představuje advent dobu zklidnění, což odpovídá životnímu stylu našich předků, jejichž rytmus určovala intenzivní práce od jara do podzimu, kdy bylo třeba zvládnout všechny zemědělské práce. Zima naopak poskytovala čas na odpočinek a vykonávání domácích činností, jakými bylo draní peří, šití, pletení, předení nebo tkaní.

České adventní tradice zahrnují výjimečně bohatý repertoár adventních písní. Tyto písně se zpívají zejména při jitřních mariánských mších zvaných roráty. Zapalování svíček na adventních věncích, stavění betlémů nebo obchůzky sv. Mikuláše připomínají hodnoty rodinné pohody, dobročinnosti a vzájemné lásky. Adventní zvyky, ať už historické či moderní, stále poskytují příležitost k odpočinku a těšení se na sváteční období, které vrcholí oslavou narození Ježíše Krista.

Dějiny adventu v západní církvi

Stopy adventní liturgie najdeme již v polovině 5. století v Ravenně. Teprve v polovině 6. století se objevuje také v Římě. V obou případech byl advent chápán jako příprava na oslavy Narození Páně. Naopak v Galii pod vlivem irských a skotských misionářů (například Kolumbána mladšího) získala adventní doba postní ráz a byla vnímána jako kající příprava na druhý příchod Krista na konci času. Z adventní mše bylo vypuštěno Gloria a používala se postní fialová barva mešních rouch. Některé z těchto postních prvků pronikly ve 12. století i do římské liturgie, zejména vynechání Gloria a užívání fialové liturgické barvy. Postní charakter adventu se však v Římě neprosadil.

Západní církev původně slavila různé počty adventních nedělí, od čtyř do šesti. Papež Řehoř Veliký stanovil čtyři adventní neděle, avšak jejich zavedení probíhalo postupně. I když francký král Pipin III. a jeho syn Karel Veliký nařídili dodržování tohoto ustanovení v celé své říši, čtyři adventní neděle se prosazovaly jen pomalu. Zdá se, že čtyřtýdenní advent se v galskofranckém prostoru plně ujal až v 10.–11. století. Ambroziánský ritus milánské arcidiecéze si však zachoval tradici šesti adventních nedělí, která přetrvává dodnes.

Advent v církevním kalendáři

Advent je prvním obdobím církevního (liturgického) roku. Délka adventního období je vymezena čtyřmi adventními nedělemi, přičemž čtvrtá adventní neděle předchází slavnosti Narození Páně (25. prosince). První adventní neděle, kterou toto období začíná, připadá na některý z dnů v rozmezí 27. listopadu až 3. prosince. Naopak čtvrtá adventní neděle může připadnout na 24. prosince. Vánoční doba, která bezprostředně navazuje na advent, začíná po západu slunce na Štědrý večer.

Významnými dny adventu jsou v liturgickém kalendáři kromě nedělí také svátky sv. Barbory (4. prosince), sv. Mikuláše (6. prosince), slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince) a svátek sv. Lucie (13. prosince).

V adventním období si křesťané připomínají dva příchody Ježíše Krista. První část adventní doby, která trvá do 16. prosince, se zaměřuje na očekávání druhého příchodu Krista na konci věků. Tento aspekt adventu se odráží v zaměření liturgie a biblických textů na téma Posledního soudu, důstojnost člověka a jeho povolání k péči o svět a dobro všech lidí. Druhá část adventní doby, od 17. prosince, je zaměřena na bezprostřední přípravu na narození Ježíše Krista, tedy na první příchod. Změnu charakteru adventní doby symbolizuje třetí adventní neděle, nazývaná Gaudete (radostná).

Označení adventních nedělí jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá pochází z obchodního prostředí a nemá žádnou souvislost s liturgickým rokem ani církevní tradicí.

Adventní tradice a české adventní zvyky

V české lidové kultuře byl advent označován také jako „drsné noci“ a dny mezi svátkem svaté Lucie a Štědrým dnem byly nazývány „černá zima“. V předkřesťanských dobách byla tato část roku spojována s působením zlovolných sil, a tato víra se zachovala i v pozdějším lidovém prostředí. K tomu se přidalo dodržování půstu, rozdávání almužen a čekání na Kristovo narození. Očekávalo se, že lidé se zřeknou zábav, tance a zpěvu, což ale bylo do určité míry porušováno různými adventními zvyky. Některé zvyky jsou ale poměrně mladé – například. výroba adventního věnce a zdobení vánočního stromku , do české kultury pronikaly až v druhé polovině 19. století. Mezi další české adventní zvyky například patří:

• Adventní věnec
• Svatoondřejské věštění – 30. listopad – svátek sv. Ondřeje – se v lidové víře (vedle Štědrého dne) považoval za nejdůležitější den pro věštění budoucnosti. Tento den dívky dívky zjišťovaly stav, věk, povolání, a dokonce podobu svého ženicha.
• Řezání třešňových větviček („barborek“), užívaných k ozdobě i věštění, což je zvyk známý z německy mluvících zemí.
• Obchůzka sv. Mikuláše, tradiční zvyk, který se v Česku koná v předvečer svátku svatého Mikuláše, tedy 5. prosince
• Mikulášské trhy, na které se peklo zvláštní pečivo. Dnes se tyto trhy proměnily na vánoční trhy konané zpravidla po celý advent.
• Přástky, tedy společné předení lnu a konopí, draní peří.
• Velký úklid a pečení včetně dalších praktických příprav na Vánoce.
• Stavění betlémů.
• Lití olova je technika věštění pomocí roztaveného kovu, obvykle olova (případně cínu) vylitého do studené vody.
• Výroba adventního věnce a zdobení vánočního stromku.

S adventním obdobím je spojena celá řada lidových i moderních tradic. Připomeňme si ty nejvýznamnější.

Adventní věnec

Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu, v České republice (a v katolických zemích) nejčastěji se čtyřmi svíčkami, z nichž tři jsou fialové (modré) a jedna růžová. Fialová (modrá) barva symbolizuje pokání, ztišení a čekání. Tradice zapalování svíček na věncích přímo vychází ze židovské tradice zapalování osmi svící o svátcích zvaných Chanuka.

Dříve byly věnce zavěšovány na stuhách, v poslední době se především kladou na stůl. Postupné zapalování svíček symbolizuje rostoucí radost a očekávání narození Krista:

1. První adventní neděle – zapalujeme první fialovou svíčku, tzv. svíci proroků. Tato svíčka je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.
2. Druhá adventní neděle – zapalujeme druhou fialovou svíčku, tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.
3. Třetí adventní neděle – zapalujeme růžovou svíci, tzv. pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.
4. Čtvrtá adventní neděle – zapalujeme poslední fialovou svíčku, tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. Čtvrtá adventní neděle může připadnout na Štědrý den.

Kromě adventních věnců se vyráběly i prosté věnce bez svící z různých rostlin, které měly symbolický význam. Většinou měly zajistit svému majiteli štěstí, lásku, zdraví a bohatství. Samotný adventní věnec se v dnešní době svojí podobou vzdálil od podoby původní, stále má ale vyjadřovat zastavení, radost a očekávání. V kostele bývala pod adventním věncem umístěna kasička, do které mohli věřící vkládat vánoční dary pro opuštěné děti a sirotky.

Řezání „barborek“

Na svátek sv. Barbory, tzn. 4. prosince, se vžila tradice řezání „barborek“, tj. větviček jakýchkoli stromů a keřů, které mohou do Vánoc rozkvést, nejčastěji třešňových, ale i z jiných ovocných stromů, kaštanu, dřínu apod. „Barborka“, která rozkvetla o Vánocích, přinášela do domu štěstí a děvčatům na vdávání předpovídala svatbu. I svatá Barbora přinášela v předvečer svého svátku dárky, podobně jako svatý Mikuláš, který odměňoval hodné děti a káral zlobivé.

Obchůzka sv. Mikuláše

Pro adventní období jsou typické obchůzky rozličných maskovaných postav. Nejznámější je Mikuláš, ale k dalším patří například Žber, Ambrož a mnoho ženských postav, označovaných souhrnně jako středozimky, mezi něž patří lucky, barborky, Perchta nebo Brůna. Tyto bytosti mají často ambivalentní charakter, mohou tedy pomáhat i škodit, a často kontrolují, zda děti nezlobí, zda je dodržován půst a zda je v domácnostech uklizeno. Na počátku 21. století byl z těchto postav široce rozšířen především Mikuláš. V předvečer svátku sv. Mikuláše podle tradice obchází sv. Mikuláš ve společnosti anděla a čerta rodiny s dětmi. Obchůzka má podobu návštěv domácností, při nichž Mikuláš, anděl a čert hodnotí chování dětí během uplynulého roku. Děti jsou tázány, zda jsou hodné, mohou přednést básničku nebo zazpívat písničku. Hodné děti dostávají sladkosti, v poslední době stále častěji i věcné dárky, zlobivé děti pouze uhlí, brambory nebo jiné symbolické dárky, které mají připomínat čertův původ. . Čert je může lehce postrašit, ale většinou jde o humornou nadsázku.

Adventní výzdoba a přípravy na Vánoce

V době adventu si lidé rádi zdobí své domovy jmelím, které má podle tradice přinášet štěstí, požehnání a plodnost. Podle Keltů mělo také zajišťovat ochranu. Políbení pod větvičkou jmelí má zajistit vzájemnou lásku až do příštích Vánoc. V zemích s keltskou tradicí se k adventní a vánoční výzdobě používá také cesmína a břečťan, které mají chránit domov před zlými duchy.

Na samém sklonku adventu si lidé staví betlémy (jesličky) po vzoru sv. Františka z Assisi. Jesličky mají větší význam v některých evropských zemích, např. v Itálii, kde se nezdobí vánoční stromek a jesličky jsou tedy jediným symbolem Vánoc. Uvádí se, že na Vánoce roku 1223 zbudoval sv. František z Assisi v lese u své poutstevny poblíž Grecia chlév s jeslemi, do kterých položil na slámu sošku milostného Jezulátka. K jeslím pak přivedl také živého vola a osla. U jesliček pak spolu se svými řeholními spolubratry i lidmi z širokého okolí slavili v noci narození Spasitele mši svatou. Velice brzy se tato vánoční pobožnost rozšířila i do dalšího křesťanského světa. Jako zajímavost uveďme, že rozvoji malých betlémů v domácnostech paradoxně přispěl zákaz jejich stavění. Ten vydala v roce 1751 Marie Terezie. Panovnice se domnívala, že stavění betlémů je pro církev nedůstojný zvyk. Stejně se zachoval i Josef II. Zákaz se netýkal jen kostelů, ale i soukromých domů. Jenže měšťané tento zákaz těžce nesli a začali si vyrábět vlastní malé tajné betlémy, které si opatrovali a během adventu si jimi zdobili domácnosti. Na konci 18. století se tento zvyk přenesl mezi širší lidové vrstvy a přežil i dobu totality.

Vánoční stromek má svůj původ ve zdobení lidských obydlí chvojím na ochranu před vším zlým. Větve jehličnanů se staly symbolem věčného života. První stromky byly údajně zavěšovány za špičku ke stropu, později byly zavěšovány i špičkou dolů. K jejich zdobení se používalo ovoce, perníčky, svíčky a později elektrické osvětlení.

Adventní doba je také časem, který zhruba odpovídá době, kterou potřebují tradiční medové perníčky ke změknutí. Jejich pečení má v českých zemích tradici pravděpodobně od 12. století. Kromě jejich přímé konzumace a použití k ozdobení vánočního stromku je také možné připravit perníkový adventní věnec, perníkový betlém nebo perníkovou chaloupku, která dělá radost hlavně dětem.

V této době se připravuje také vánoční cukroví, které má svůj původ v pohanské tradici oslav slunovratu, kdy mělo funkci ochrannou a obřadní. To se postupně přeměnilo v cukroví slavnostní. Pečení cukroví je významné pro rodinný život, umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu domova, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickým kořením a dodává domovu nádech blížících se Vánoc. V mnoha rodinách si během pečení cukroví zpívají nebo poslouchají vánoční koledy.

Moderní adventní tradice

V dnešní době si zejména děti od začátku prosince otevírají adventní kalendář, který jim připomíná, že Vánoce se blíží, a i ony musí svým způsobem dodržovat půst – být „hodné“, aby jim Ježíšek přinesl dárky.

Další moderní tradicí je výzdoba domovů červeně kvetoucím pryšcem nádherným, nazývaným Vánoční hvězda.

Vánočky dříve pekli mistři pekaři. Do nich se zapékala mince, která předpovídala svému nálezci zdraví a bohatství po celý příští rok. Popraskaná a nepovedená vánočka znamenala neštěstí.

Mísa s ovocem je hlubokým symbolem, který je nevědomky dodržován dodnes. Má symbolizovat tichou modlitbu za dobrou úrodu a víru, že nadcházející rok přinese stejný blahobyt jako ten minulý. Kromě čerstvého ovoce (tradičních českých jablek a hrušek) obsahovala často i sušené ovoce a ořechy. Ve druhé polovině dvacátého století se pozornost soustředila na citrusové plody a banány, jejichž nedostatek byl v době plánovaného hospodářství vnímán velmi negativně. Dnes se lidé rádi vracejí k tradiční podobě mísy s ovocem, která je zároveň velmi dekorativní, a díky dnešním možnostem lze na misku nakládat téměř jakékoli tropické plody a neobvyklé pochutiny k vyjádření Vánoc jako svátků hojnosti.

(zpracováno s využitím otevřených zdrojů a vlastního archivu, ilustrace – Wikimedia Commons/vlastní archiv, CC-BY-NC-SA)