Mimořádné zvonění v katedrále sv. Víta v sobotu 28. září 2018.

V pátek 28. září 2018 se ve svatovítské katedrále na svátek sv. Václava, přemyslovského knížete, patrona Čech a Moravy, budou v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha mimořádné liturgické slavnosti při kterých zazní historické katedrální zvony. Svatý Václav (asi 907 – 28. září 929 nebo 935) byl českým knížetem a světcem, který je považován za hlavního patrona české země.

Původ
Český kníže Václav I. byl synem knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.
Jaký byl historický kníže Václav?

Kromě díla saského kronikáře Widukinda z Corvey, čerpají historici své poznatky o knížeti Václavovi především z početných legend. Podle nich byl Václav na svou dobu neobvykle vzdělaný. Údajně byl vyučován slovanskými kněžími (Pavel, Učen) a babičkou Ludmilou ve staroslověnštině, latině, snad i řečtině. Toto tvrzení je vzhledem k převažující negramotnosti tehdejších evropských panovníků do značné míry nepravděpodobné. Je proto možné, že autoři legend, mniši, obdařili panovníkovu osobu vlastnostmi, které byly požadovány po řeholnících. Jejich obraz mnicha na trůně připadá některým soudobým historikům značně zkreslený.

Roku 921 zemřel kníže Vratislav I. Václavovi bylo tehdy teprve 13 let, proto se poručnické vlády ujala jeho matka Drahomíra a vykonávala ji až do roku 924 nebo 925. Poté vládl Václav osobně. Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého opět vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí.
V počátečním období vlastní vlády si podmanil kouřimského knížete, prameny uváděného jako Radslava.

Vztah k říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti.
Roku 895 uznala „knížata Čechů“ lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Saští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10.století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí. Kromě toho uzavřeli jak Češi, tak Bavoři mírovou smlouvu s Maďary.
Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z roku Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií. Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit.
Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak pronikla celkem bez problémů až ku Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey. Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 5 tisíc hřiven stříbra a 120 volů. Tento poplatek, o němž se nezmiňuje žádný ze soudobých kronikářů, ale teprve Kosmas, se platil nepravidelně do Bavorska v době vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného (asi 806–840) a zřejmě byl obnoven roku 895. Nyní se poplatek měl odvádět do Saska a zřejmě šlo opět o dobytek, zlato a stříbro, případně jiné věci. Neplatil se pouze z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“). Mohlo tedy jít o obnovení placení tributu zavedeného již v roce 806.
Widukind uvádí také informaci, že se kníže Václav králi Jindřichovi „poddal“. Starší historiografie od dob Palackého z toho odvozovala, že se Václav poddal říši a poté nastalo postupné začleňování českého státu do jejího rámce. Václav Novotný dokonce mylně soudil, že šlo o přijetí léna (to by však musel východofranský král potvrzovat české panovníky po jejich nastoupení na trůn, což se v 10. století nikdy nestalo). Ve skutečnosti se jednalo patrně jen o přímý osobní vztah, který byl obdobou vztahu Jindřicha Ptáčníka k ostatním vévodům v říši, spojenectví svého druhu (nelze chápat ve smyslu novodobých vojenských aliancí), kde stál jeden ze spojenců výš než druhý. To bylo v daném případě vyjádřeno placením tributu, který byl poplatkem za mír, za neútočení. Václav osobně ovšem díky tomu mohl začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí. Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné. Důležitou složkou Václavovy vlády byla otázka církevní. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem požádat o darování ostatků sv. Víta (pro tyto ostatky nechal Václav vystavět na pražském hradě rotundu sv. Víta). Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.
Interpretace Václavovy smrti

Není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství ve svém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítly odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.
Jiná interpretace přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

Bez rozdílu všechny legendy (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny, tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které mimo jiné na základě toho, jak legendisté příběh vyprávějí, vyvozují, že mohlo jít spíše o nešťastnou náhodu, osudné nedorozumění s tragickým koncem, a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců.

Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali.
V každém případě Václavova smrt, ať již byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, znamenala šanci pro Boleslava I. uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností.
Svatováclavský symbol

Svatý Václav je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, patron české země, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy. Václavova obliba je také daná dlouhou církevní tradicí, později byla posílena obrozeneckými potřebami. Kult, ke kterému se nakonec obrátil i samotný Boleslav, se začal výrazně projevovat od druhé poloviny 11. století. Vyzdvihované přednosti jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských chrámů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda, byl osobně statečný, výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.

Uctívání

Po přenesení (translaci) jeho těla, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují První staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují s třetím rokem po Václavově smrti. Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem.

Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská Crescente fide christiana a o něco později, koncem 10. století zřejmě vznikla Legenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.

Část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval. Král se tak přihlásil ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.

Svatováclavský cyklus byl vyobrazen ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž byli vyobrazeni patroni české země a kde sv. Václav zaujímá výjimečné postavení. Známá je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, jejíž masa spočívá pouze na dvou bodech – přední levé noze a zadní pravé noze Václavova koně. Václav je symbolem české státnosti a patronem České země. Na podstavci je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“

Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“, zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti, a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním.

Svatováclavská přílba

Nánosník (chránič nosu) byl připevněn dodatečně v 10. století (kdyby tam byl předtím, lámal by knížeti nos). Byl vzat ze staré vikingské přílby, protože panovalo přesvědčení, že je na něm vyobrazen ukřižovaný Kristus. Spíše se ale jedná o skandinávského boha Odina vpleteného do Yggdrasilu.

Zázraky

Jedním z připisovaných zázraků je vidění odbojného kouřimského knížete Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže, a proto se mu v bitvě vzdal.

Také východofranský král Jindřich I. Ptáčník měl na svém dvoře vidět sv. Václava, jak vstupuje do síně v doprovodu andělů a se zářícím křížem na čele. Přestože byl v té chvíli na českého knížete rozezlen, protože se opozdil na zahájení dvorského sjezdu, a zakázal knížatům, aby mu kdokoliv uvolnil místo k sezení, sám povstal a nabídl mu svoje sedadlo.

Spory a nejasnosti

O životě Svatého Václava nejsou téměř žádné spolehlivé doklady. Není jisté jeho datum narození ani datum úmrtí. Zpochybňují se důvody jeho zavraždění, rozdílný politický názor jeho bratra Boleslava a objevily se i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více).