Vyrábí zvony nejen pro Brod

220_009-A_Vyrábí zvony nejen pro Brod_PVCŽelezný Brod, Praha – Petr R. Manoušek je známý zvonař, který má za sebou mnohé úspěchy. V současné době pracuje na zvonech pro vyhořelou a nyní rekonstruovanou železnobrodskou zvonici.

 

Pocházíte ze známé zvonařské rodiny. Jaký je život zvonařů?

Tradici zvonařství rodu Manoušků založil můj děda Rudolf Manoušek starší v Brně roku devatenáct set jako první český zvonař po tři sta leté přestávce, kdy na našem území působili pouze cizinci. V jeho práci pak pokračoval můj otec Rudolf Manoušek mladší, který si v roce 1936 postavil vlastní zvonárnu v České u Brna. Po znárodnění v roce 1948 byla výroba zvonů utlumena, výrobní zařízení zničené a výkresová dokumentace rozkradena. Ještě v osmdesátých letech jsem dostával nabídky ke koupi šablon, výkresů a dokladů z tátovy zvonárny. Táta byl po znárodnění odsunut do Prahy, kde pracoval v umělecké slévárně na výrobě plastik. V roce 1967 pak koupil zchátralý památný dům na Zbraslavi, kde vybudoval novou zvonárnu. Tam jsme pracovali až do povodně roku 2002, kdy byla dílna zničena a úřady dosud nepovolily její obnovu.

Jak jste tedy postupoval dál?

Na Kongresu evropských zvonařů v Birminghamu v září 2002 mi zahraniční zvonaři nabídli zcela nezištnou pomoc. Díky tomu mohu pokračovat ve své profesi. Všechny nové zvony od té doby odlévám většinou v Holandsku, několik se jich narodilo také v Normandii. Po dokončení je vozím zpět do Čech a zavěšuji na naše věže. Podmínky k práci mám v těchto dílnách velmi dobré, problematické je jen časté cestování dvakrát až třikrát měsíčně dojíždění do práce na vzdálenost skoro osmi set kilometrů, což není asi zrovna obvyklé. Pokud nenajdu jiné řešení a nechci změnit profesi, nic jiného mi nezbývá.

Právě pracujete na zvonech, které nahradí zvony zničené v důsledku požáru historické zvonice v Železném Brodě. Jaké budou?

Na zvonici v Železném Brodě byly kdysi zavěšené celkem tři zvony, v době požáru tam však byl už jen jeden. Při obnově zvonice bylo rozhodnuto postavit zvonovou stolici v původním provedení, pro tři zvony. V letošním roce bude dodán největší z nich vážící čtyři sta osmdesát kilogramů, další dva přibudou v následujících letech. První zvon bude zasvěcen svatému Jakubovi Většímu, jehož figurální reliéf dominuje přední straně zvonu. Vzadu je darovací nápis a značka zvonárny.

Vyjádřil jste politování nad tím, že předmětem zadání nejsou přesné repliky zvonů. Můžete to vysvětlit?

Doporučoval jsem odlití repliky zničeného zvonu, neboť mám k dispozici jeho fotografie, otisk nápisu a podrobné údaje. Považoval jsem to za vhodnější, přestože by to pro mne byla složitější práce. Objednatel se však rozhodl pro současnou podobu zvonu a já toto přání respektuji. Nutno podotknout, že to není nijak na škodu funkci ani uplatnění zvonu a určitou výhodu dokonce vidím ve vztahu k dalším zvonům, nebude nutné nijak přizpůsobovat výtvarné řešení ani jejich akustický obrazec jinému typu profilu. Takže nakonec je snad takové rozhodnutí správné.

Jak vlastně takový zvon vzniká, z jakého kovu se odlévá?

 Technologie výroby je poměrně složitá. Nejprve se musí vypočítat zvonové žebro, tedy profil stěny, které v sobě skrývá budoucí tón. Z výsledku výpočtu vzniká výkres pro výrobu šablon, s jejichž pomocí se staví hliněná forma. Výtvarná výzdoba a nápisy jsou vymodelovány z vosku. Pro odlití se dnes používá výhradně zvonovina, což je slitina cínu a mědi. Oba kovy musí být naprosto čisté, bez dalších příměsí. Po dokončení musí zvon dostat ještě zvonové příslušenství – dřevěnou hlavici s kováním, čepy a ložisky, dále ručně kované srdce z měkkého železa a případně také zvonící stroj. V Železném Brodě však zůstane zvon na ruční zvonění, což mě velmi potěšilo.

Kde všude zvoní zvony z vaší dílny?

Jsou například i v našem kraji? Naše zvony jsou po celé republice i v zahraničí, nejdále cestují zřejmě lodní zvony. V Libereckém kraji máme mnoho zvonů například v Albrechticích, Turnově, Semilech, Poniklé, Vrchlabí, Dolní Branné. A to jen namátkou.220_009-B_Vyrábí zvony nejen pro Brod_PVC

Zvonařství – již název dýchá historií a nebojím se říci až magií. Dá se hovořit o řemeslu nebo o umění?

Pro mě osobně je to především krásná práce, pro kterou se bohužel zhoršují podmínky. Dokonce občas mívám pocit, že se snad středověcí zvonaři měli lépe. Ostatně v historii je doloženo, že zvonaři bývali váženými občany, dokonce i členy městské rady a v zahraničí je tomu tak dodnes. Současná doba příliš nepřeje řemeslům a už vůbec ne dlouhé životnosti výrobků. Ale jedině v Čechách dostávám otázky typu: „Proč vyrábíte to, co vydrží tisíc let? To přece není správný obchod.“ Naštěstí to neplatí všude. V Čechách se zvonařství potýká s byrokracií a desítkami nesmyslných nařízení, která vycházejí z atypické profese a tím nemožnosti zařazení do obvyklých kolonek. Přitom je v tomto oboru dostatek práce nejenom s litím nových zvonů, ale především při restaurování historických zvonů.

Spousta lidí říká, že zvony mají duši. Máte podobný názor?

Naprosto souhlasím. Dobrý zvon v sobě nese duši člověka, který ho stvořil a zůstává jeho součástí. Není to anonymní výrobek, zvonař se musí vždy plně věnovat tomu dílu, na němž právě pracuje. Mezi mé nejkrásnější zážitky pak patří zastávka na místě, kde jsou zvony našeho rodu odlité třeba před několika desítkami let. Je to jako návrat do minulosti a potěšení z hlasu těchto zvonů mi zase dodává energii do další práce.

Jakého zvonu, který jste vyrobil, si nejvíce osobně ceníte?

Těžko bych dokázal některý zvon preferovat. Může to být můj první samostatný zvon do Petrovic u Sušice, stejně jako poslední zvony odlité na Zbraslavi před povodní. Odléval jsem zvon pro papeže, pro Slévárenskou federaci v Ženevě, zvon jako státní dar Československa Bulharsku, podílel jsem se na výrobě největšího výkyvného zvonu světa pro Japonsko v roce 2006. Mám mobilní zvonohru, kterou v zahraničí označují jako Rolls Royce mezi zvonohrami. Neméně cenné jsou však pro mě i malé zvonky na kapličkách, které jsou darem jednotlivců nebo zvony kostela svatého Matěje v Praze, kde jsou pohřbeni mí rodiče. 

Jan Sedlák
(zdroj: www. jablonecky.denik.cz, 19. září 2008)

Vážený čtenáři, děkujeme Vám za Vás komentář.